Kapitola • 1

19. února 2012 v 18:59 | Lax. |  Padlý dar

Padlí andělé jsou andělé svrženi z nebe za hřích nebo chybu.


Zvonek se divoce a hlučně rozzvonil a já se snažila přijít co nejméně pozdě. Byla jsem u doktora, měla jsem omluvenku, ale i tak jsem nenáviděla když jsem měla přijít byť jen o minuto později. Prolétla jsem poslední chodbou naší staré školy, a téměř vyrazila dveře z pantů, když jsem se je snažila co nejrychleji otevřít. Pozdě. Náš nepříjemný profesor na chemii přišel včas, a jeho oči se teď do mne zabodávaly. Vyděšeně jsem se rozhlédla po třídě a očima se snažila najít svou kamarádku. V mém hledání mně přerušil až profesor.
"Slečno Greyová, doufám že máte rozumné vysvětlení pro svůj pozdní příchod," pronesl s hrozbou v očích.
"Ano pane profesore, omlouvám se, ale byla jsem u lékaře, mám omluvenku," řekla jsem a uslyšela známé uchechnutí.
"Dobrá posaďte se."
Otočila jsem a rychle se vydala ke své lavici. Má kamarádka se evidentně výborně bavila.
"Přišla jsem o něco? " sedla jsem si a opatrně položila tašku vedle lavice.
"Nic jen že se máme o prázdninách chovat slušně. Poslyš Luno, fakt si byla u doktora? " pronesla tak, že jsem jen těžko mohla uvěřit tomu že jí to vážně zajímá.
"Jo vážně," začala jsem si vytahovat z tašky sešity mezitím co si Chloe začalapohrávat s pramínkem vlasů.
Byly jsme s Chloe jako dvojčata. Obrácená dvojčata. Chloe byla vysoká, štíhlá exotická kráska, s hřívou bujných, krásných, černých a vlnících se vlasů, vždy perfektně oblečená a namalovaná. Vždy kolem ní byla parta kluků. O ně ona nouzi neměla. Ona ne.
Já jsem oproti ní byla malá, obyčejná dívka. Postavu jsem sice měla štíhlou, ale sama sobě jsem se vždy protivila. Dlouhé, až příliš rovné plavé vlasy napovídaly o zbytku. Oči jsem měla šedo modré. V obličeji jsem zas tak ošklivá snad nebyla. Většinou jsem byla oblečená do svého oblíbeného černého roláku a černých džínů. Pár kluků bych taky našla. Ale vždy jsem byla velice ostýchavá. Nikomu jsem nevěřila. Byla jsem ta tichá šedá myška. Nevadilo mi to. Měla jsem ráda svůj vlastní klid. Neměla jsem moc ráda rozruch.
Vyšly jsme s Chloe z učebny chemie, a zamířily ke skřínkám. Obdivovala jsem, jak se Chloe uměla nosit. Chtěla bych umět být taková jako je ona. Věděla jsem že vedle ní musím být neviditelná.
"Co máš teď Luno? " zeptala se a začala páčit dveře do skřínky, které odmítaly povolit.
Otevřela jsem skřínku a podívala se na rozvrh nalepený na dvířkách, "Mhm, mám angličtinu. Ty máš tělocvik co? "
Odhrnula si zatoulaný pramínek vlasů z očí a pronesla ledabylý tónem, "Jo mám. Nechce se mi tam, asi budu dělat že zvracím. I když z naší tělocvikářky se mi chce zvracet tak jako tak."
Lehounce jsem se usmála a vytáhla učebnice angličtiny ze skřínky. "Tak já jdu, ať zas nepřijdu pozdě. Jednou mi to za dnešek stačilo."
"Chápu tě. Ještě od pruďase Smitheeho. Neřeš to. On je takovej vždycky, " koukla na mě a zamrkala jako panenka.
"Však já vím, " otočila jsem se, a odešla na angličtinu.
Došla jsem do třídy minutu před zvoněním a zamířila k lavici. Zarazila jsem se překvapením když jsem viděla, že není prázdná jak by měla být. Na angličtinu přece sedím sama! Nikdo by tu sedět neměl.
Pomalu jsem se vydala k lavici a uviděla chlapeckou postavu, která se rozvalovala přes židli. Kolem něj stál pěkný hlouček lidí. Abych byla přesná, dívek. Chlapec nevypadal že by se s dívkami bavil. Došla jsem k lavici a pokusila se přes dívky dostat. Nic. Potáhla jsem tiché pardon ale ani to mi k ničemu nebylo. Zakřičela jsem. Dívky se přestaly chichotat a otočily se k mé maličkosti. Já pod tíhou tolika očí sklopila zrak a začala pečlivě studovat své boty. "No, promiňte ale já tady sedím, takže jestli by vám to nevadilo tak bych si ráda sedla, " skoro jsem šeptala. Dívky na mne jen chvíli zíraly, až jsem si myslela že mne neslyšely, ale po chvíli začaly a odešly. Tichounce jsem si oddechla a sedla si.
"Něco ti vypadlo."
Leknutím jsem nadskočila. Úplně jsem zapomněla na svého nového spolusedícího. Otočila jsem se a podívala se na zem. Propiska. "Děkuju, " zahuhlala jsem, ohnula se pro propisku a zabořila oči do tabule přede mnou. Zařinčel zvonek a po chvilce přišel do třídy profesor. Pozdravil a my se posadili.
"Milá třído, máme zde nový příspěvek. Myslím že bude fér, když necháme našeho nováčka aby se představil sám. Prosím, " řekl učitel mile jak jenom uměl. Myslel to upřímně. Měla jsem ho ráda, byl to můj oblíbený učitel.
Žídle vedle mě zarachotila jak se náš nový spolužák zvedl. "Jmenuji se Michael. Přešel jsem na tuto školu z jiné obyčejné školy jako tahle."
Z jiné obyčejné školy? Proč prostě neřekne z jaké?
" Budu se snažit držet s vámi krok, " prohodil jako by byl nad námi všemi o několik kroků dopředu.
Víc neřekl a opět se posadil. Když dosedl, otočil se a podíval se mi do očí. Při tom pohledu jsem mírně ucukla a otřásla se. Projela mnou vlna mrazu. "Řekl jsem jak se jmenuji. Teď by bylo fér, kdyby jsi se ty představila mě, nemyslíš? "
Při té otázce jsem ztuhla. Pohlcovaly mne jeho oči. Veliké černo-šedé oči, do kterých nedbale padaly pramínky delších, černých a hustých kadeří. Jemu to zřejmě docházelo. Pousmál se, jako by dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl.
Sklopila jsem oči. Něco mi na něm nesedělo. Nesmím se v jeho očích ztrácet.
Narovala jsem hlavu a znovu jsem se přímo podívala do jeho očí. Pohled mi výsměšně oplácel. "Jsem Luna. Luna Greyová, " řekla a tajně doufala že se mě na víc ptát prostě nebude.
Usmál se až mu byly vidět krásně bílé zuby. Ten úsměv mi nějak napovídal že odpověď znal. " Takhle červená jsi vždycky? " uchechtl se.
Jsem červená? To snad ne. Nenávidím se za to jak jsem stydlivá. Naštvaně jsem se podívala zpět na tabuli, " Ne, to se mi stává jen když jsou kolem otravní lidé, " řekla jsem, spokojená sama se sebou jak jsem ho dobře odpálkovala.
"Profesor na angličtinu není moc příjemný že? " Věděl moc dobře že to bylo myšlené na něj. Nezasmála jsem se ani se na něj nepodívala. Koukala jsem do prázdné tabule a snažila se vymyslet co po nás profesor chce.
Zbytek hodiny jsem si psala poznámky a letmo viděla že můj soused sedí nehybně. Propiska se nezvedla ze stolu a jeho oči měly celou hodinu jeden cíl. Mě. Znervózňovalo mně to, ale snažila jsem se to co nejvíce zamaskovat. Když zařinčel zvonek, Michael se zvedl a mířil ke dveřím. Mezi ostatními mu vykukovala hlava. Byl vysoký. Velmi vysoký. Otočil se a zpříma se podíval do mích vystrašených očí. " Moc se těším na naší další společnou hodinu, " usmál se a odešel.
Zůstala jsem sedět v lavici s udiveným výrazem v očích, že mne může někdo tak moc otravný, tak zvláštně moc přitahovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niky :) Niky :) | Web | 19. února 2012 v 19:08 | Reagovat

Ahojky, navštiv můj blog, myslím že tam má m nějaké články které by tě mohly zaujmout :) potřebuju ho rozjet :)
Jinak pěknej blog
http://smutnanikolka.blog.cz/
teším se na tebe :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama